je To probíhající cyklus. Pokračující bitva myšlenek v mé hlavě, která mě nutí pochybovat o mých přátelstvích a mém životě. Úzkost mě nutí zpochybňovat všechno. A upřímně mě to nutí pochybovat o sobě.
je to nikdy nekončící dešťový mrak, který mě následuje kolem, kamkoli jdu a co dělám. Vždycky hřmí na mé ušní bubínky, pořád křičí a nutí mě udusit svá slova., Vždycky mě to nutí zpochybňovat každou věc, kterou dělám. Vždycky mě to nutí přemýšlet. Dělám si starosti.
A dokonce i když věci jdou perfektně, i když mám skvělé přátele a skvělou práci a skvělé vztahy — mé mysli líbí se mi říct, že já ne.
Úzkost je pro mě myslím, že pokud někdo není odpověď na můj text, pak jsem udělal něco špatně. To mě nutí myslet si, že pokud někdo zruší na mě nebo volá po raincheck, pak mě už nemají rádi.
úzkost mě nutí myslet si, že je to vždy moje chyba.
že je to moje chyba, když někdo zruší last minute., Že je to moje chyba, když mi někdo zapomene napsat. To mě posílá do víru, která je těžké se dostat ven. Protože ty malé myšlenky, které mi posílá, rostou v sopky paniky.
úzkost mě nutí myslet si, že si nezasloužím život, který mám.
Když jdu na skvělé rande, úzkost mi říká, že ten chlap jen předstíral, že mě má rád, jen aby dostal to, co chce. Říká mi, že moji přátelé mě prozatím mají rádi a že nakonec odejdou. Vždycky mě nutí pochybovat o tom, kdo jsem, kdo jsou moji přátelé, a jak můj život jde.,
úzkost mě nutí zpochybňovat všechno v mém životě; a ano i skvělé věci.
nutí mě zbláznit se strachem a paranoiou, že každý, koho miluji a zbožňuji, mě jednoho dne opustí. O půlnoci mě nutí jít do ložnice a přemýšlet, kdy bomba vybuchne. Zajímalo by mě, kdy všechny dobré věci v mém životě budou pryč. Zajímalo by mě, kdy se všechno rozpadne.
úzkost mě přesvědčuje, že moje štěstí a klid mysli jsou jen dočasné. Má mě věřit, že moje mysl bude v pořádku jen tak dlouho., Že můj život půjde do kopce, ale nakonec se znovu rozpadne.
má mě v neustálém boji. Bitva uvnitř sebe. Poslouchat ty hlasy, nebo je ignorovat.
ale co když je úzkost správná? Co když se ty drobné myšlenky, které mám v noci, stanou? Co když lidé mluví za mými zády? Co když si Mí spolupracovníci myslí, že nejsem dost talentovaný? Co když mí přátelé získají lepší přátele a zapomenou na mě? Co když se už opravdu nikdy nezamiluji? Co když si moji rodiče myslí, že jsem selhání? Co když mě kluci chtějí jen pro hezkou tvář?, Co když se mi všechno, co mi říká moje úzkost, skutečně splní?
Co kdyby. Co kdyby. Co kdyby.
vždy žiji v neznámém prostředí. Vždy na hraně jen čekám, až se pode mnou podlaha zhroutí. Vždy jen čekám, až Lidé, které miluji, odejdou, jakmile se budu cítit stabilní. Vždy čekám, až mé štěstí zmizí, jakmile se naučím, jak se znovu usmívat. 
Leave a Reply